Více času na podstatné
Opětovné použití elektrozařízení
Opětovné použití je jedním z institutů zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů, kdy příprava k opětovnému použití je v hierarchii způsobů nakládání s odpady na druhém místě. Základní definice hovoří o postupech, kterými jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity ke stejnému účelu, ke kterému byly původně určeny, přičemž přípravou k opětovnému použití se rozumí způsob využití odpadů zahrnující čištění nebo opravu použitých výrobků nebo jejich částí a kontrolu provedenou osobou oprávněnou podle zvláštního právního předpisu spočívající v prověření, že použitý výrobek nebo jeho část, které byly odpady, jsou po čištění nebo opravě schopné bez dalšího zpracování opětovného použití.
Při opětovném použití odpadů – tedy výrobků nebo jejich částí, které byly odpady a již nejsou odpadem, dostáváme do smyčky typu Hlava XXII. Bez upřesnění zvláštních právních předpisů se můžeme jen domnívat, které z nich to jsou, respektive, budeme-li vycházet z pojmu výrobek, pak pravděpodobně všechny ty, které se týkají povinností souvisejících s uvedením výrobku na trh. Ze zákona ani nevyplývá, kdo by měl nebo mohl postup opětovného použití aplikovat – osoba oprávněná podle § 14 zákona o odpadech jí není, ač se v jedné z fází životního cyklu přece jen o odpady jedná. Zjevně jsou to subjekty, které jsou schopny dodržet zvláštní právní předpisy.
Zavedení obecných nových pojmů se však nijak nepromítlo do dílu 8 a § 38 zákona o odpadech, obsahující speciální právní úpravu problematiky zpětného odběru, odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu, vyvstává tedy otázka, zda zmiňovaná novelizace zákona se vztahuje i na zpracovatele elektroodpadu (pokud se jej tedy vůbec dotýká), když problematika opětovného použití ve věci využití zpětně sebraného elektrozařízení a elektroodpadu z tohoto elektrozařízení má vlastní, speciální právní úpravu, která má přednost před úpravou obecnou.
Opětovné použití elektrozařízení
V části V., dílu 8 zákona o odpadech je definice opětovného použití vztažena přímo k elektrozařízením, kdy pojem obecné definice – výrobky nebo jejich části je nahrazen pojmy zpětně odebraného nebo odděleně sebraného elektrozařízení. Definice přípravy k opětovnému použití chybí, zato jsou zde uvedeny pod čarou „příslušné právní předpisy“, které musí být při opětovném použití splněny, tedy:
- zákon č. 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků ve znění pozdějších předpisů,
- zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví ve znění pozdějších předpisů,
- zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů,
- zákon č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů ve znění pozdějších předpisů
O odpadech zde není ani zmínky, naopak je vymezeno časové období, ve kterém k opětovnému použití může dojít – mezi zpětným odběrem a předáním zpracovateli (zpětně odebraná a odděleně sebraná elektrozařízení se před předáním zpracovateli přednostně opětovně použijí jako celek).
Otázku opětovného použití vysloužilých elektrozařízení cítíme jako problematickou, a to především z důvodů, že splnění této zákonné podmínky pro opětovné použití elektrozařízení přichází v podstatě v úvahu u spotřebičů, které morálně rychle stárnou, např. u mobilních telefonů nebo počítačů.
Zcela jiná situace je u velkých domácích spotřebičů s dlouhodobou životností, např. ledničky, sporáky, pračky apod. U těchto spotřebičů je jejich opětovné použití, především z hlediska environmentálního více než problematické. Životnost zpětně odebíraných velkých spotřebičů je i více než 20 let, což je spojeno především s jejich nežádoucí energetickou náročností.
Zákon o odpadech také v případě elektrozařízení neřeší otázku, jakým způsobem má být opětovné použití zpětně odebraného elektrozařízení realizováno. Absence řešení této otázky úzce souvisí s nevyřešeným problémem vlastnictví elektrozařízení předaného do systému zpětného odběru. Zákon o odpadech nestanoví, kdo je vlastníkem elektrozařízení od jeho předání na místo zpětného odběru do okamžiku jeho předání zpracovateli.
Podle § 38 odst. 8 zákona o odpadech se zpětně odebraný výrobek stává odpadem ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho využití a odstranění. Vzhledem k tomu, že elektrozařízení odevzdané na místo zpětného odběru není odpadem, neboť tím se stává až jeho předáním zpracovateli, není elektrozařízení předané do systému zpětného odběru ve vlastnictví obce nebo provozovatele sběrného dvora nebo prodejce, který zajišťuje zpětný odběr podle § 37k odst. 4.
Rovněž však není ve vlastnictví provozovatelů kolektivních systémů. A protože nejsou kolektivní systémy vlastníkem elektrozařízení sebraného v jimi provozovaných systémech zpětného odběru, nenáleží jim k takovému elektrozařízení práva vlastníka, tedy konkrétně právo tato elektrozařízení prodat třetí osobě. Navíc většina kolektivních systémů je neziskových, příjem z jiných zdrojů než od výrobců je více než diskutabilní.
Známe i zkušenosti z Evropy – v Evropě není obvyklé, že by systémy zpětného odběru opětovné využití zajišťovaly, pokud tak činí, tak výhradně s využitím chráněných dílen, jejichž provoz je podporován státem, a spotřebiče jsou předávány charitativním organizacím a sociálně slabším, v žádném případě s nimi není dále obchodováno.
Poznámka autorky:
Odlišný postup opětovného použití mají autovraky, kde se nejen stanoví poměrně přesně povinnosti zpracovatelů a jejich role, ale také se definuje kvalifikovaný zájemce o opětovné použití, kdy „za kvalifikovaného zájemce se považuje právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání v oboru opravy a servisu motorových vozidel podle zvláštního právního předpisu (s odkazem na příklady - zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 309/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Je opravdu vhodné opětovně používat elektrozařízení?
Zavedení opětovného použití do praxe je z našeho pohledu problematické z důvodu, že se v podstatě jedná o znovuuvedení spotřebiče na trh ještě před jeho předáním zpracovateli, a pro tyto výrobky je nutné zajistit shodu s technickými požadavky na výrobky v souladu se zákonem č. 22/1997 Sb. v platném znění. Předpokládáme, že každý výrobek by měl být, po jeho odevzdání na místo zpětného odběru a před předáním k dalšímu užívání spotřebitelům, vyzkoušen (zejména s ohledem na bezpečnost) osobou, která je k tomuto posouzení oprávněna a vybaven příslušným potvrzením o shodě s technickými požadavky.
Výše uvedenou skutečnost potvrzuje i samotný § 37m, odst. 2, který podmiňuje opětovné použití elektrozařízení nebo jejich komponentů splněním příslušných právních předpisů, vedle výše uvedeného zákona č. 22/1997 Sb. v platném znění také zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, v platném znění, zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, v platném znění a zákon č., 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, v platném znění.
Legislativně není řešena otázka záruky za opětovně použitý spotřebič. Není jasné, zda za něj odpovídá původní výrobce nebo ten, kdo „opětovně používaný“ spotřebič uvedl na trh. Při prodeji použitého zboží prodávající ze zákona neodpovídá za vady, které se projeví později, než při převzetí zboží. Na použité zboží se tedy žádná zákonná záruka nevztahuje.
Prodávající odpovídá podle § 616 odst. 1 občanského zákoníku pouze za vady, které prodávaná věc má již při převzetí (což musí kupující prokázat), přičemž se za takové vady nepovažují vady odpovídající míře běžného opotřebení. Pokud se vada vyskytne v prvních šesti měsících po převzetí zboží, musí prokazovat prodejce, že vada vznikla teprve po převzetí zboží. Pokud to neprokáže, občanský zákoník stanoví v § 616 odst. 4 vyvratitelnou domněnku, že se jedná o vadu, která již existovala v době převzetí (neodporuje-li to povaze věci).
Pokud prodávající nadto poskytl dobrovolně na výrobek záruku, měl v záručním listu určit její podmínky. Pokud tak neučinil, použijí se pravidla zákonná. Protože se jedná o použitý výrobek, je zřejmé, že není možné uplatnit možnost řešení reklamace výměnou zboží, neboť při prodeji použitého zboží prodávající nemá kvalitativně shodný výrobek odpovídající prodanému. Proto je možné v případě vady požadovat opravu. Není-li pak oprava možná, je možné odstoupit od smlouvy. Jde-li o vadu, která nebrání řádnému užívání věci, je možné též požadovat slevu z kupní ceny.
Jak již je však uvedeno výše - pro případ opětovného použití však nelze uvažovat o prodeji, neb není znám vlastník zpětně odebraného elektrozařízení, je tedy diskutabilní oprávněnost zisku z prodeje opětovně použitých elektrozařízení. V případě realizace opětovného použití, lze tak činit ne systémově, ale pouze jako akce, které pokryjí určitý segment nekomerční potřeby. To je vhodné pro marketing, ale neodpovídá to záměru zavedení opětovného použití do denní praxe.
Opětovné použití, které je zákonem upřednostňováno před materiálovým využitím, je v rozporu s dalšími právními předpisy závaznými pro výrobce, zejména v oblasti energetických úspor v rámci ekodesignu. V této věci je nutné vzít v úvahu, že životnost zpětně odebíraných spotřebičů je až 20 let a s tím je spojená jejich energetická náročnost (spotřebiče pořízené v 90. letech mají dvakrát vyšší spotřebu, kombinované chladničky a mrazničky až třikrát, než současné spotřebiče těch nejúspornějších energetických tříd, spotřeba chladniček navíc meziročně stoupá o 1 – 2 % z důvodů stárnutí izolační pěny /1/). Vzhledem k tomu, že mnozí výrobci zapsaní v Seznamu výrobců na MŽP se účastní projektu Partnerství Zelená úsporám (https://www.zelenausporam-partnerstvi.cz/), předpokládáme, že má stát také zájem o užívání energeticky úsporných spotřebičů. Opětovné použití je možné vzít v úvahu u spotřebičů, u kterých je tzv. morální životnost podstatně kratší než životnost fyzická a jejich energetická náročnost se podstatně nemění.
Rozšířit a vztáhnout povinnost opětovného použití na veškeré výrobky, včetně elektrozařízení, je nepoměrně složitější, než si pravděpodobně tvůrci legislativy – ať už na evropské tak na české úrovni – uvědomují. Prodlužovat životnost některých výrobků je nejen legislativně problematické, ale i proti zájmu ochrany životního prostředí a především proti snižování spotřeby elektrické energie.
Zdroj: Odpadové fórum 11/2011
Autor: Ing. Tereza Ulverová (Elektrowin, a. s., tereza.ulverova@elektrowin.cz)
Klíčová slova: opětovné použití, elektrozařízení, zpětný odběr, zákon o odpadech