STOP plýtvání potravinami! Co jsou a co chtějí potravinové banky

Vloni v létě se ke mně dostal novinový článek s výmluvným nadpisem „Milion tun potravin končí v koši“. Nikdo u nás množství likvidovaných potravin neeviduje, milion tun je odhad. Když pomineme potraviny, které podlehly zkáze, přece ještě zůstává takové množství jídla, kterým by se mohlo sytit několik tisíc nejchudších lidí po celý rok.

Odpověď na otázku, co je příčinou tohoto jednání, dává druhá část nadpisu „aby se nemusela platit daň“. Nepřijde vám to zvláštní? Daňový systém je nastaven tak, aby bylo výhodnější potraviny vyvézt na skládku nebo do kafilerie než aby je dostali lidé k jídlu. Tento způsob myšlení trvá už několik desítiletí. Někomu to asi nevadí, někomu je to lhostejné, mnozí o tom nevědí. Možná jsou i takoví, kterým tento systém přináší prospěch?

V šedesátých letech minulého století se jeden muž v bohatých Spojených státech rozhodl něco změnit. Byl to John van Hengel, dobrovolník v jedné veřejné jídelně pro chudé, který viděl na jedné straně lidi, kteří žijí v nedostatku a v podvýživě, byly mezi nimi i rodiny s dětmi, a naproti tomu obrovské plýtvání potravinami. Začal shromažďovat přebytky potravin od výrobců a obchodníků, které by jinak skončily v onom pomyslném odpadkovém koši, a rozdávat je lidem, kteří žili v nouzi. V roce 1967 vytvořil první potravinovou banku na světě, ve Phoenixu v Arizoně. Johnova myšlenka se pak začala šířit po celé Americe a dala vzniknout celé síti potravinových bank. Ta se v dalších letech rozšířila na všechny kontinenty.

A jak začaly potravinové banky v Evropě? Na tuto otázku odpovídá Bernard Dandrel, emeritní president Evropské federace potravinových bank a zakladatel první potravinové banky v Evropě:

„Potravinové banky jsem si nevybral, prosadila si je prozřetelnost jako odpověď na nouzi lidí, rodin, které v Paříži trpěly hlady. Bylo to v roce 1984. Nezaměstnanost prudce rostla a následovala ji vlna chudoby. V této době jsem vedl pařížskou Charitu a viděl jsem velkou bídu těch, kteří byli bez jídla a bez domova.

Deník La Croix uveřejnil stížnost jedné řeholnice, sestry Cécile Bigo. Upozorňovala v něm na obrovské plýtvání potravinami na jedné straně, zatímco na druhé straně viděla matky prohrabávat popelnice, aby našly zbytky, kterými nasytí své děti. Na to zareagoval dobrovolný pracovník potravinové banky z kanadského Edmontonu, který byl právě na návštěvě ve Francii. Zástupcům humanitárních a charitativních organizací vysvětlil, jak lze čelit plýtvání potravinami a v atmosféře nezištné pomoci nabízet hladovým nejen chléb, ale i přátelství.

Jen málo účastníků se nechalo přesvědčit, připadalo jim příliš obtížné takové principy uvést do praxe. Dá se vůbec přistoupit na takovou každodenní výzvu? Navzdory odporu, se několik křesťanských organizací pustilo do tohoto bláznivého dobrodružství. Víra v nemožné, když to znamenalo zachránit bratra v nouzi, to byl závazek, který jsme každý den obnovovali. Brzy potravinová banka pro Paříž a okolí spatřila světlo světa. Byla otevřena 4. prosince 1984. První dary, které jsme dostali, byly chléb a ryby. Usadili jsme se v kostele, který už nesloužil pro bohoslužby. To pro nás byly symboly a znamení.

Tato zkušenost se rychle rozšířila po celé Francii. Rozvoj potravinových bank usnadnil možnost otvírat nová a nová místa, kam mohou přicházet osamělí lidé, kteří už ztratili naději, aby se setkali u společného stolu. Není nad sdílení ve společenství, kdy člověk, který je zraněn životem, pocítí uznání své důstojnosti a jedinečnosti a může tak postupně nacházet sílu k novému začátku.“

V roce 1986 byla otevřena první belgická potravinová banka v Bruselu. V den jejího otevření představitelé belgické banky a zástupci francouzské federace potravinových bank podepsali stanovy Evropské federace potravinových bank. Po Belgii přišla Itálie, následovalo Španělsko, Irsko, Portugalsko a další státy.

Historie potravinových bank v České republice, resp. tehdy ještě v Československu, začíná v roce 1992. Bezprostředním impulsem pro vznik potravinových bank byly první osobní kontakty právě s panem Bernardem Dandrelem. Překážkou od samého počátku je stále nepochopení ze strany státu, na rozdíl třeba od Polska. Zřejmě si představitelé nechtějí připouštět existenci chudoby v České republice.

Přesto vznikla již v roce 1994 Česká federace potravinových bank jako občanské sdružení. Jejím posláním je boj proti hladu a proti plýtvání potravinami. Ve svém poslání respektuje Chartu evropských potravinových bank, která je nedílnou součástí stanov. Cílem je zřizovat a sdružovat potravinové banky působící v České republice, koordinovat jejich činnost, dbát o jejich rozvoj a reprezentovat je před státem a zahraničím.

Potravinové banky shromažďují zdarma potraviny, skladují a rozdělují je humanitárním nebo charitativním organizacím, které je dále předávají potřebným lidem. Dodavateli jsou prvovýrobci, zemědělci, potravinářský průmysl, obchodníci. Ti bezplatně dávají své výrobky, které jsou neprodejné ale plnohodnotné a zdravotně nezávadné. Také Evropská unie má svůj Evropský program potravinové pomoci nejchudším.

Potraviny se dopravují do skladů, kde se třídí a skladují podle závazných obecně platných pravidel. Potravinové banky rozdělují zase bezplatně tyto výrobky zásadně mezi místní neziskové organizace, jejichž náplní je podpora osob v těžkých situacích, aby mohly znovu najít své místo ve společnosti.

Osobně vnímám jako převrácené současné myšlení a chování, kdy je pro někoho výhodnější potraviny vyhodit než aby je daroval. Vždyť v potravinách je hodnota lidské práce zemědělce, zpracovatele, dopravy, obchodu. A úroda sama o sobě není samozřejmá, je proměnlivá, někdy lepší, jindy horší. Biblický Jákobův syn Josef prozíravě shromáždil během sedmi úrodných let zásoby, aby v následujících sedmi hladových letech nasytil celý Egypt a ještě zbývalo pro okolní národy.

Zdá se, že v dnešní odcizené době prozíravost vymizela nebo byla silně potlačena. Převrátily se nám hodnoty. Solární panely na úrodné půdě mají větší cenu než pole osetá pšenicí nebo osázená brambory, výhodnější je pěstování řepky na motorové palivo než obilí na chléb pro lidi. Podobné myšlení zřejmě vede k tomu, aby se potraviny raději vyvážely na skládku, než aby posloužily lidem na obživu.

Neprodaných potravin by se mohlo rozdat mnohem víc než dosud, kdyby tomu nebránila daňová zátěž věcného daru. Kdyby chtěl dárce darovat potraviny například za deset tisíc korun (pořizovací cena), pak zaplatí letos 14 procent DPH, tedy čtrnáct set korun. Když tyto potraviny zlikviduje, DPH neplatí, ztrátu si odepíše do daňových nákladů a tím si ještě sníží daňový základ pro daň z příjmů právnických osob. Takže stát od něho stejně nic nedostane, zatěžuje se životní prostředí a hladoví dál hladoví. Cui bono? Komu to může prospívat?

Dočetl jsem se, že Ministerstvo financí žádné výjimky neplánuje. Prý to ani není možné, výjimka na darované potraviny by prý mohla být v rozporu s evropskou směrnicí o DPH. Je to notoricky známá výmluva na tu „zlou Evropu“. Také jsem se dočetl, že tuto výjimku si vyjednalo 13 států EU, dokonce celkem nedávno např. Polsko v roce 2008 a Maďarsko předloni.

Při troše dobré vůle a lidského vzájemného vztahu by tomu tak nemuselo být. Neprodejné, ale zdravotně nezávadné potraviny by mohly zlepšit život chudým lidem. Potravinové banky dokážou potraviny zužitkovat a tuto pomoc zprostředkovat. Dokazuje to téměř půl století jejich činnosti.

Zdroj: Odpadové fórum 9/2012

Autor: Ilja Hradecký (předseda České federace potravinových bank, hradecky@nadeje.cz, www.potravinovabanka.cz/cfpb)

Klíčová slova: potravinová banka, potraviny, charitativní organizace, DPH, daňové náklady